Kolikrát jsem slýchávala, že dostat se do nemocnice jako pacient na oddělení následné péče, že je cesta "konečná" v životě člověka. Dnes jsem se o tom přesvědčila sama kdy díky bezcitnému chování primáře Prokeše nám zemřela naše maminka v Jaroměřské nemocnici, nemusela nám ještě odejít, kdyby 18.12.2009 vyslyšel primář prosbu mé sestry, která ho žádala o vyšetření maminky, protože se jí zdálo, že špatně dýchá, dostala se jí pouze necitlivá odpověď: "co byste chtěli, je zdravá a na vyšetření půjde po víkendu". Druhý den 19.12.2009 podle primáře Prokeše "zdravá" maminka zemřela. Kdo někdy ztratil maminku ví jak to moc bolí a bolí to strašně moc, když ta bolest ze ztráty milovaného člověka nemusela ještě přijít. Smrt vidí primář Prokeš denně a pravděpodobně jeho chování a přístup k člověku už hraničí s něčím co nelze nazvat než "otupělé city", on bolest na ztrátou naší maminky nepocítí a vím, že ho nezmění už žádné úmrtí, které na tom oddělení bude, pro nás beznaděj a slzy on bude vždy ten, který vládne nad žitím nebo nežitím pacienta. Báseň, kterou si maminka už nikdy nepřečte Co přála Věruška mamince